V pondělí dne 12. 10. 2015 jsme v dopoledních hodinách nastoupili jako vybraní žáci z celého druhého stupně do autobusu, který nás měl provázet po celou dobu našeho malého výletu. Hned ze začátku bylo jasné, že cesta autobusem bude velmi, velmi zajímavá.
Po usilovném mávání rodičům (které jsme nakonec vzdali, poněvadž jsme zjistili, že autobus má kouřová skla) jsme se pohodlně uvelebili na sedadlech a snažili se vychutnat tu dvacetičtyřhodinovou cestu. V autobuse byl, mimo jiné také záchod poslední možnosti (ano, nazývejme jej třeba takto), kterýžto byl k dispozici ve velmi akutních případech. Pokud si dobře pamatuji, použili ho snad jen páni učitelé. Opravte mě, pokud se mýlím. Samozřejmě byly také vyhrazeny zastávky na čerpacích stanicích za účelem použití WC.
Jak vypadala noc, kdy jsme měli všichni spát, ale nespali? Jednoduše. Hledání vhodné polohy pro spánek mi zabralo více času než spánek samotný. Ale nemůžu si na nic stěžovat. Snad jen na to, že jsem spala asi jen čtyři hodiny. Nicméně opravdu unavená jsem nebyla. A ten kdo by náhodou nemohl vůbec usnout, se mohl jednoduše dívat z okna na pokusy přistěhovalců o překročení hranic live.
Nevím přesně kdy, časové údaje se mi tu mísí, ale někdy určitě, jsme se nalodili na trajekt. Byla jsem odhodlaná poznat cokoli, ale mořská nemoc na mém seznamu vážně nebyla. Bohužel jsem měla tu čest ji poznat dost zblízka. Jediné co jsem mohla na trajektu dělat, bylo sezení u okna a koukání na moře. Připadal jsem si v tu chvíli jak schizofrenik ve svěrací kazajce. Byla jsem ráda, že se dobelhám na záchod. Jak popsat takovou mořskou nemoc? Představte si obyčejnou jízdu autobusem. Který jede stovkou v serpentinách. A vy se držíte jen malé tyčky u stropu. A je vám blbě. Hodně blbě. Tak tohle, vážení přátelé, je mořská nemoc. Nemáte zač.
Po nekonečné plavbě trajektem jsem konečně stanula na pevné zemi. A to začal několikahodinový pochod Londýnem, za doprovodu naší skvělé paní průvodkyně Dariny (pamatujete si ještě někdo příjmení?). Prošli jsme spoustu známějších míst, plus se svezli na London Eye. Kdo se bál? Já ne. A pan učitel taky ne. Také byl rozchod, kde jsem měla tu čest si vyzkoušet objednávání horké čokolády. Už nikdy víc.
V pozdních hodinách jsme zcela znavení, hladoví a smradlaví dorazili do LTC. Večeře byla vynikající, ale přiznám se, že v tu chvíli by mi chutnalo snad i suchý z nosu. Naší první zastávkou, krom pokojů, byla samozřejmě koupelna.
A řeknu vám, devět ženských na pokoji a dvě sprchy…. Sebevražda. Nicméně jsme se zvládly nějak dohodnout.
Druhý den nás čekala naše první čtyřhodinovka výuky. Jednotlivé vyučovací hodiny trvaly podobně jako u nás, nicméně mi připadalo, že mají pouze tři minuty. Procvičovali jsme slovní zásobu, výslovnost, poslech a bohužel neopomněli připomenout i gramatiku. Vše bylo ve formě různých her či kratičkých rozhovorů.
Po obědě jsme se vydali na procházku po útesech Seven Sisters. Vše šlo hladce, nafotili jsme spoustu profi fotek, pár žáků se pokusilo o sebevraždu, ale za včasného zákroku našeho dobrosrdečného pana učitele se jim pokus nezdařil. Mimo jiné nás také stihl déšť. Mohl trvat okolo 15-20 minut, ale víte, co je to déšť v Anglii? Kolik deštníků bylo zničeno, kolik bund promoklo, kolik narovnaných vlasů se nepřirozeně zvlnilo! Ale přežili jsme.
Čtvrtek byl den podobného rázu. Dopoledne výuka a odpoledne návštěva Hastings, kde nám pouštěli cca dvacetiminutový film (rozuměla jsem každému pátému slovu, ještěže tam byly ty obrázky) a pak to byly, pokud si dobře vzpomínám, pašerácké jeskyně.
Pátek byl dnem zcela nejžádanějším. A to z jednoho prostého důvodu: Nákupyyyyy!!!!! Ale ještě předtím jsme museli „zkousnout“prohlídku… Dobře, tak si přesně nepamatuju, co to bylo, ale na stropě byli draci. A na stěnách v jídelně Asiaté. Ale hlavně si z té prohlídky pamatuju přísná pravidla. Žádné žvýkačky (musela jsem tu svou vyhodit), nedotýkat se ničeho a batohy musely trůnit na břichách. Člověk aby se tam bál dýchat. Z prohlídky jsem si odnesla bolest zad a celoživotní trauma z Asiatů v nadživotní velikosti. Útěchou mi ale byly následující tři hodiny nepřetržitého shoppingu.
Pak už se nastupovalo do autobusu a následoval návrat do rodné České republiky. Celou cestu zpět jsem doháněla zameškané hodiny spánku. A to mě také přivedlo na otázku: „Proč, sakra, maj ty MP3 tak mizernou výdrž baterie?!“
A celkové zhodnocení? Ač se může zdát, že jsem své pojednání o jazykovém kurzu v Anglii pojala dosti negativně, opak je pravdou. Chtěla bych jen říct, že v Anglii si nemusíte na nic hrát, jste sami sebou a nikdo vás za to nesoudí. Stihla jsem utužit vztahy s lidmi, s kterými se normálně jen míjím na chodbách a konečně jsem navštívila Londýn. O Kolumbijkách (ano, jsou to Kolumbijky, ne Kolumbijčanky, jak si mnozí z vás myslí) vám snad poví někdo jiný. Omlouvám se za případné stopy sarkasmu v textu a těším se u další rádoby vtipné slohovky.
Pavlína Řezáčová 9. A
