Je polovina září a já musím chtě nechtě čelit výsledkům své loňské práce. V červnu jsem si myslela, že všichni perfektně znají a chápou vyjmenovaná slova, rovnoběžky i bezobratlé živočichy, ale při zářijovém opakování to spíše vypadá, že hrajeme bobříka mlčení. Dva měsíce reálného života bez školy a většina mých žáků ty těžce vydřené znalosti a dovednosti za celé prázdniny vůbec nevyužila, a tudíž se jim prostě „vypařily“ z hlavy. Ale na druhý pohled už to vypadá jinak. Moji žáci chápou, že když se jim zdá něco obtížné, tak stačí si sednout, hledat chvilku řešení a nakonec třeba objeví, že cest k cíli vede hned několik. A to je jeden z výstupů předmětu, který se jim nejen daří, ale navíc jim pomáhá dosáhnout úspěchu i v předmětech dalších. A tím předmětem je informatika. Jak vlastně vypadá taková hodina informatiky na malotřídce v Pasohlávkách? Do třídní knihy dnes zapíšu „Hledání postupu k zadanému cíli“. Na zdech třídy mám nachystané 4 zápalkové hlavolamy. Někdo během 10 minut vyřeší jeden, někdo všechny, někteří pracují sami, jiní si pomáhají. Pak se rozdělí po třídách: třeťáci si staví z kostek bludiště pro robota, čtvrťáci vymýšlejí program z šipek, jak postavit věže z kelímků od jogurtu. Celou hodinu si v podstatě jenom hrají, ale současně i experimentují, objevují nové postupy, spolupracují a zažívají radost z úspěchu. Já dnes sice nevím, jaký bude svět za 10 let, na jaká povolání chystám své žáky, ale věřím, že dovednosti získané v hodinách informatiky se jim hodit budou. Taky občas asi budou muset vystoupit z komfortní zóny, řešit nové výzvy, spolupracovat s ostatními a používat nové technologie. Tak i díky tomuto předmětu věřím, že minulý rok nebyl ztráta času, něco jsem je naučila a příběh pokračuje…
Mgr. Nora Škorpíková
